Pro naše děti je ta dnešní procházka vlastně za odměnu. Pro mě spíš vysvobození. Poslední už skoro měsíc jsou vkuse nemocní. Takže díky za dnešek. Fakt. Kam jít na procházku s děckama ve Stádlci, aby to pro ně byla zábava? Za keškou!
Už od ledna u nás doma střídá jedna nemoc druhou, někdy ten bacil skočí i na mě s Míšou.
To už je holt riziko „povolání“ rodiče. Každopádně děcka furt chrchlají, teče jim z nosu, bolí je ucho nebo mají zánět v očích, tak s nimi člověk fakt nikam nemůže. A vlastně ani nechce, když ve světě řádí ten coronavirus, že 🙂
Ale teď beze srandy – od začátku ledna jsme zavření furt doma. Čest pár výjimkám. Takže já vařím, Míša maká (= vydělává), občas se prohodíme, ale hlavně se snažíme vzájemně nesežrat.
Dětem už je lépe
Proto jsem rozhodl, že jim dnes protáhnu šunky. Lehce samozřejmě. Bo mají oslabený organismus, imunitu jak vymačkaný citron a vůbec.
Takže krátká procházka. Za domem přes pole na Hájky, do kopce, po louce, aby se proběhl pes Mimi. No a nahoře na kopci je přes cestu malá kaplička. U ní jsou 3 vzrostlé lípy. A pod nimi skovka na kešku 🙂
Kde je keška? 🔮
To neprozradím. Jen si ji najděte sami. A nezapomeňte do ní něco dát a překvapit tak všechny, co přijdou po vás. My jsme v ní dnes nechali barevnou kuličku. A vzkaz… „Větrno, sem tam vločka…“.
Vítr dnes foukal severní a krutý. O to se děti více bavily. Opíral se do dětských tělíček tak, že měly co dělat, aby ho přepraly. Mával korunami stromů, jen to hvízdalo. Ale děti se nedaly. Za odměnu je čekala právě nahoře ta keška.
A pak i dovádění na zoraném poli. Tam se konečně mohli pořádně opřít do sourozeneckých šarvátek. Nevím proč, ale poslední dobou se furt skoro perou. Berou si vzájemně hračky a zlobí se. Mě to dost vytáčí, když se hádají, ale asi to k tomu patří.
Zpátky domů přes venkovní tělocvičnu
Jo, postavili nám tady „skoro za barákem“ venkovní tělocvičnu. Všechno je v nerezu. Teda pro děcka to není, spíš pro dospělé. Nebo pro pubertální výrůstky.
Ale vysvětlujte děckám, že na to cvičidlo tricepsů fakt nemají sahat, že to není houpačka 😀
Tak jdeme domů. Máme to dost. Jde se chrápat, aby i tatínek mohl chvilku pracovat. Klienti už se ptají, co se děje. Jestli žiju a tak. Jo, žiju, ale už přes měsíc čelíme nemocem a teď začaly ve školce pololetní prázdniny, takže pro mě vlastně nucená dovolená.
Proč? Protože žena má více stálých klientů a tak převážně pracuje ona. A já vykrývám ty chvíle, kdy děti spí, nebo po večerech, pokud na to mentálně ještě stačím.
